Třída: Chlamydophyceae

 

Třída obsahuje jednotlivě žijící i cenobiální bičíkovce, řasy s kapsální (gleomorfní) a kokální stélkou. Všechny organizační stupně jsou vegetativním projevem stadií, která se vyskytují v životním cyklu rodu Chlamydomona.

Buňky mají výraznou polární stavbu s přesným rozmístěním organel. Pohyb zajišťují dva až čtyři stejně dlouhé bičíky vyrůstající na předním konci buňky. Na povrchu bičíků je jemné vlášení. Vegetativní buňky řádu Tetrasporales bývají opatřeny nepohyblivýxni bičíky, pseudociliemi.

Povrch bičíkovců, zoospor a gametů pokrývá buněčná stěna zvaná chlamys. Její důležitou složkou je glykoprotein s vysokým obsahem aminokyseliny hydroxyprolinu. Na rozdíl od jiných zelených řas chlamys neobsahuje polysacharidovou mikrofibrilární složku. Ta se objevuje pouze v buněčné stěně řádu Chlorococcales.

Téměř všichni bičíkovci a zástupci řádu Tetrasporales produkují amorfní nebo vrstevnatý sliz. Pomocí slizu jsou spojeni bičíkovci v cenobiích, např. Pandorina, Volvox z řádu Volvocales. V životním cyklu téměř všech bičíkovců se vyskytují palmelová stadia. Vznikají v době, kdy se bičíkovci přestávají pohybovat a pak žijí a rozmnožují se ve slizovém ložisku.

Třídu Chlamydophyceae popsal český fykolog H. ETTL v roce 1981. Srovnávací analýza sekvencí 5S RNA potvrdila, že se jedná o izolovanou větev ve vývoji zelených řas.

Třídu dělíme do čtyř řádů:

 

1. Řád: Chlamydomonadales: jednotlivě žijící bičíkovci,

 

rod Chlamydomonas

Je nejbohatším rodem zelených bičíkovců; obsahuje na 420 druhů. Charakteristickými znaky jsou přítomnost dvou stejně dlouhých bičíků u vegetativních buněk a vytvoření zřetelné buněč. blány. V místech, kde nasedají bičíky, bývá obvykle vytvořen nízký hrbolek, zvaný papila. Chromatofor má nejčastěji tvar číše a skládá se z bazální části, jež je zesílena a obsahuje pyrenoid, a z tenčí plášťovité části, přimykající se k bočním stěnám buňky a sahající vysoko k přednímu pólu buňky. Pulzující vakuoly jsou dvě a jsou umístěny v blízkosti bičíků. Stigma obvykle bývá vytvořeno a má funkci světločivného orgánu.

Jádro je uloženo v centru buňky. Kromě škrobu, představujícího hlavní asimilač. produkt, setkáváme se u zelených bičíkovců téměř vždy se zrny volutinu. Chlamydomonády se rozmnožují buď nepohlavně dělením buněk, nebo pohlavně kopulací gametů. K dělení buněk dochází jak ve stádiích pohyblivých, tak i ve zvláštních stádiích nepohyblivých, kdy buňky odhodí bičíky a obklopí se vrstvou slizu, v němž pak probíhá intenzivní dělení - palmeloidní stádium.

Buňky mají v průměru nejčastěji 10-20 µm. V přírodě osídluje Chlamydomonas všechny druhy vod od katarobních studánek až po vody polysaprobní. Nejčastěji se jeho zástupci objevují v planktonu vod, zvláště rybníků, na jaře. Jsou známy i druhy terrestrické, tvořící důležitou součást půdního edafonu a druhy rostoucí na sněhu a ledu, jemuž propůjčují zelené nebo červené zbarvení.

Foto zástupci: Chlamydomonas angulosa, Chlamydomonas ehrenbergi, Chlamydomonas sp1, Chlamydomonas reinhardi, Chlamydomonas sp2, Chlamydomonas sp3, Chlamydomonas pohlavní proces, Chlamydomonas škrob.

 

ROD Haematococcus

            Rod vyvolává vegetační zbarvení, které je zprvu zelené, později červenohnědé. Vegetativní buňky mají dva bičíky. Typické jsou paprsčité plazmatické výběžky vyrůstající z protoplaztu. Červenohnědé zbarvení působí karotenoid asthaxantin. Rod se často vyskytuje v betonových jímkách apod.

Foto zástupci: Haematococcus sp1, Haematococcus sp2, Haematococcus sp3.

 

 

 

 

ROD Phacotus

            V rybničním planktonu běžně žije druh P. lenticularis. Jeho dvoubičíkaté buňky jsou uzavřeny v čočkovité dvoudílné, mírně mineralizované schránce.

Foto zástupci: Phacotus lentocularis1, Phacotus lentocularis2, Phacotus lentocularis3.

 

 

 

 

 

2. Řád: Volvocales: cenobiální bičíkovci

 

ROD Gonium

            Tvoří 4-16 buněčné deskovité cenobium. Buňky jsou uloženy ve vnitřním a vnějším čtverci. Nejhojnější druh G. pectorale je častý v planktonu rybníků a tůní.

Foto zástupci: Gonium sp1, Gonium sp2, Gonium sp3.

 

 

 

 

 

 

 

ROD Pandorina

Rodem Pandorina se dostáváme ke koloniovým zástupcům zelených bičíkovců, tj. k druhům, u nichž buňky po rozdělení zůstávají spolu normálně spojeny, jsouce drženy pohromadě nejčastěji společným slizem. Kolonie jsou obvykle 8-16ti buněčné. U jiných rodů se však setkáváme s koloniemi méně i vicebuněčnými (4-32-64), u rodu Volvox pak jde počet buněk do tisíců (až 20.000).

Buňky kolonie rodu Pandorina mají charakteristickou stavbu chlamydomonád a všechny nesou stigma. V kolonii jsou víceméně stěsnány, přiléhajíce jedna na druhou, což podmiňuje jejich tvar, neboť jsou směrem do centra kolonie zúženy. Přední konec, na nějž nasedají bičíky, je ploše zaokrouhlen. U báze bičíků jsou 2 pulzující vakuoly.

Průměr kolonií činí až 250 µm, jednotlivé buňky jsou 9-17 µm dlouhé. Celá kolonie upomíná na moruši resp. morulu (odtud název). Ve vodě se živě pohybuje, při čemž se převrací na různé strany. P.m. je velmi rozšířena v planktonu stojatých vod, kde na jaře společně se zástupci rodu Chlamydomonas přispívá k zelenému jarnímu vegetačnímu zbarvení vody.

Foto zástupci: Pandorina morum1, Pandorina morum2, Pandorina morum3, Pandorina morum4, Pandorina sp.

 

ROD Eudorina

Vytváří též 16-32 členné kolonie z buněk obklopených slizem. Avšak buňky nejsou v kolonii stěsnány, jsou uloženy volně a mají tudíž kulovitý tvar. Ekologie tohoto druhu je stejná jako u Pandorina morum.

Foto zástupci: Eudorina elegans, Eudorina sp1, Eudorina sp2, Eudorina sp3.

 

 

 

 

 

 

ROD Volvox

Rod Volvox je nejvýše organizovaným typem zelených bičíkovců vůbec. Tvoří kulovité kolonie, sestávající z vysokého počtu buněk, uspořádaných povrchově ve slizové kouli. U druhu V.aureus má každá buňka vytvořen svůj speciální slizový obal, který se jeví při pohledu shora jako šestiboký dvůrek. Sousední buňky jsou spojeny tenkými plasmatickými vlákny. Rozmnožování se uskutečňuje pohlavně nebo nepohlavním způsobem.

Při nepohlavním rozmnožování dochází na určitém místě kolonie k intenzivnějšímu dělení buněk. Toto místo je postupně zatlačováno do nitra kolonie v podobě důlku, vchlípí se dovnitř a vyroste v novou dceřinnou kolonii, nacházející se uvnitř mateřské kolonie. Z ní se kolonie dceřinná uvolňuje po rozpadu mateřské kolonie.

Pohlavní rozmnožování probíhá jako oogamie. V anteridiích vznikají přeměnou normální vegetativní buňky drobné vřetenovité spermatozoidy (až 100). Přeměnou jiných vegetativních buněk vznikají oogonia, která obsahují mnohem větší samičí buňky. Po oplození vznikají zygoty, které jsou červenohnědě zbarveny a mají dvouvrstevnou membránu.

U rodu Volvox vzniká již mezi jednotlivými buňkami výraznější diferenciace. Dceřinné kolonie a útvary pohlavního rozmnožování se tvoří v zadní polovině kolonie (v části, která je při pohybu obrácena dozadu). Nezachovávají si tedy všechny vegetativní buňky stejnou schopnost dělení. U některých druhů rodu Volvox přistupuje ještě i diferenciace kolonií. V.a. vytváří zvláštní kolonie, které nesou samčí pohlavní buňky a jiné kolonie se samičími pohlavními buňkami - je tedy dvoudomý. Vytváří cenobia o průměru až 3 mm.

Foto zástupci: Volvox aureus1, Volvox aureus2, Volvox globator1, Volvox globator2, Volvox aureus3, Volvox aureus4, Volvox sp1, Volvox sp2, Volvox sp3.

 

3. Řád: Tetrasporales: řasy s kapsální (gleomorfní) stélkou

 

ROD Asterococcus

            Druh A. superbus žije v rašelinných tůňkách. Buňky s hvězdicovitým chloroplastem a pulsujícími vakuolami jsou uloženy v tuhém, koncentricky vrstveném slizu.

Foto zástupce: Asterococcus sp1.

 

 

 

 

 

 

 

ROD Tetraspora

Charakteristickým znakem rodu Tetraspora a některých dalších příbuzných rodů je přítomnost tzv. pseudocilií, tj. tenkých slizových brv, které procházejí vrstvou slizu obalující buňky a vyčnívají alespoň svými špicemi ven. Z jedné buňky vycházejí u rodu Tetraspora dvě takové brvy. Tyto brvy lze chápat jako přeměněné bičíky, které proti pravým bičíkům dosahují daleko větší délky a nemají schopnost pohybu.

Kolonie druhu T.lubrica dosahují makroskopických rozměrů, mají tvar slizovitých, v mládí hladce zaoblených, později hrbolatých nebo laločnatých váčků, které žijí připevněny svou bazální, často stopkovitě zúženou částí k pevnému substrátu (kámen, vodní rostliny). V tomto slizovém vaku jsou buňky uspořádány v jediné vrstvě na periferii kolonie. Většinou pak ve slizu pozorujeme skupinu čtyř k sobě přiblížených buněk (odtud název), které svědčí o tom, že dělení buněk probíhá ve stejném rytmu. Pseudocilie vyniknou obvykle až po použití barviv.

T.lubrica žije často ve vodách tekoucích, víceméně oligosaprobního charakteru, a to hlavně v chladnějších měsících roku.

 

4. Řád: Chlorococcales: řasy s kokální stélkou

 

ROD Chlorococcum

            Rod častý v povrchových vrstvách půdy. Některé druhy rostou i v různých sladkovodních biotopech. Dosud známe asi 50 druhů. Druh Ch. hypnosporum má vegetativní buňky kulovité, s nástěnným, téměř uzavřeným chloroplastem, který obsahuje pyrenoid.

Foto zástupce: Chlorococcum sp1.

 

 

 

 

Rod Characium (Chlamydopodium)

Druhy rodu Characium patří většinou mezi epifyty, tzn. že jejich buňky vřetenovitého tvaru žijí připevněny k určitému substrátu rostlinného původu (vláknité řasy, vodní rostliny) obvykle pomocí drobného slizového terčíku, jenž bývá často inkrustován rezavým hydroxidem železitým.

V buňce je vytvořen nejčastěji jediný nástěnný chromatofor s pyrenoidem. Ani kontraktilní vakuoly, ani stigma není přítomno. Při dělení buňky rozpadne se protoplast ve 4 protoplasty dceřinné, které jsou opatřeny dvěma bičíky a vyrejdí po protržení mateřské membrány ven. Po určité době pohybu přisedá zoospóra k substrátu, ztrácí bičíky, vytvoří bazální terčík a nabývá postupně vřetenovitého tvaru dospělé buňky. Buňky jsou až 50 µm dlouhé (zřídka více), několikrát delší než jejich šířka. Rostou ve všech druzích vod.

Foto zástupci: Characium sp1, Characium sp2.

 

 

 

 

Foto zástupci další druhy:

Apiocystis sp.

Brachiomonas sp.